close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

HROB :(

12. srpna 2008 v 15:12 |  Smutné příběhy a básničky
HROB
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který byl snad protkán žilkami bolesti.
Za vysokou zídkou, až v rohu hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky,
která byla v té době na fotografii moc šťastná. Její úsměv byl tak krásný, jako kdyby neznala nic jiného než lásku a krásu.
Před hrobem stál chlapec a díval se smutně na náhrobek, již měl ve svém záhlaví citát:"Kdekoli budeš, budeš-li naslouchat, najdeš mě vedle sebe."
Chlapci mohlo být tak 18 let, možná o rok víc. Stál tam ve stínu lípy, a v rukou držel kytici kopretin. Hladil jejich hlavičky a na ruce mu chvilkami padaly slzy.
Já tam stála opodál a trochu ze zvědavosti a s velkou dávkou bolesti ho pozorovala.
Stál tam snad 3 hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky.
Přistoupila jsem dřív, abych viděla do obličeje. Neviděl mě. Snad by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila.
Byl hezký a mě se zdálo, že jsem snad hezčího kluka neviděla. Bylo divné, že tak hezký kluk není na plovárně, kde by ho určitě obletovalo plno holek,
a že tu stojí a padají mu slzy z očí. Když jsem spatřila jeho ústa, viděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tam nebyl.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta slova, který vypouští z úst, jsou určena někomu, kdo už věčně spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku.
Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Až po chvíli vzlyk zesílil a on říkal: "… proč jsi mi odešla? V té chvíli bych se nejraději vytratila.
V tom položil na hrob květiny, otevřel lucerničku a zapálil svíčky. Vyndal z kapes džínů kapesník a otřel si oči. V tom mě uviděl.
Byl to pohled zlý, ale je zvláštní, že jeho hlas nebyl vůbec zlý. Promluvil na mě "Ahoj, potřebuješ něco?"
Nezmohla jsem se na slovo, zeptal se mě znova, ale já jsem se rozbrečela.Šel ke mně, řekl mi, abych nebrečela, že život je velmi krutý.
Chtěla jsem se mu omluvit, ale nezmohla jsem se na slovo. Dovedl mě k lavičce a tam mi půjčil svůj kapesník. Otřela jsem si oči.
Chtěla jsem mu pomoci. Konečně jsem ze sebe vyrazila: " Promiň, já jsem nechtěla." To nic,řekl jen a začal mi vyprávět svůj příběh:
" Jmenovala se Niki, vlastně Nikola, ale všichni ji tak říkali. Seznámili jsme se na diskotéce. Líbila se mi, a tak jsem ji vyznal k tanci.
A potom jsem si dovolil pozvat ji na víno. Připadala mi jako bohyně, kterou my seslal Bůh. Druhý den jsme spolu byli na plovárně a tam jsem ji poprvé políbil.
Potom nám nastalo moc krásných chvil. Chodil jsem ji naproti ke škole a ona mě k průmyslovce. Chodili jsme spolu ven a po půl roce poprvé milovali.
Byli jsme šťastni. Jen jednou jsem se pohádali, ale netrvalo to ani půl hodiny, a už jsme se zase usmířili. Jezdili jsme spolu ven,
na koncerty a dovedli jsme ze sebe udělat i hašišáky. Půjčovali jsme si svoje věci a kamarádi nám začali říkat manželata.
Když mě Jirka, zvaný Miki o tom vyprávěl, bylo mi do pláče. Nemohla jsem udržet slzy. Plakal i on. Kvetoucí stromy lípy byli svědkem naši rozmluvy.
Jeho oči vyzařovaly takový smutek, jaký jsem ještě nezažila a neviděla. Bylo to hrozné vidět kluka plakat. " Když ji bylo 16let, chodili jsme spolu právě rok.
Oslavili jsme to s kamarády na chatě a pak celou noc, úplně celou noc jsme mohli být spolu. Jen my dva. Ráno kamarádi odešli a my zůstali sami.
Snídaně v trávě nám připadala slavnostní. Cítili jsme se v té chvíli nejšťastnější na světě. Uplynulo hodně od chvíle, kdy jsme se spatřili poprvé.
Když Miki dokončoval vyprávění zpomaloval řeč a oči se mu zalívaly slzami. Potom mi podrobně začal vypravovat osudný den:
" Bylo právě takové vedro a my jsme se těšili na to, jak si vyjdeme do přírody a užijeme si několik dalších dní.
Naši kamarádi se nám nabídli, že nás odvezou autem tam, kam budeme chtít. Odvezli nás ke krásnému jezeru. Niki byla v ten den moc krásná.
Měla úplně nový džíny a její vlasy byly tak rozevláté. Měla je do půl pasu. Její tělo se stávalo hvězdou. Byl jsem tehdy nevýslovně šťastný.
Večer se neúprosně blížil a my se rozhodly, že půjdeme s ostatníma na diskotéku. Když jsem se podívala na tvář té dívky na náhrobku bylo to jen pravda.
" Zábava utíkala a my tančili spolu. Líbali jsme se při tanci a melodie M. Efektu nám zněla v uších jako melodie varhan, které jsme po večerech rádi poslouchali.
Když zábava skončila. Naposled jsme se políbili. Nasedli jsme každý do jiného auta. Naposledy se naše auta na křižovatce potkala. Přijel jsem domů a šel spát.
Uprostřed noci volali z nemocnice, že přivezli těžce raněnou dívku, abych tam přijel. Celou cestu jsem běžel jako pominutý, ani nevím, jak jsem se tam dostal.
Otevírali mi dveře a dívali se na mě tak utrápeně. Doběhl jsem do pokoje, kde ležela Niki. Její vlasy byly ještě od krve.
V očích měla pohled na který nikdy nezapomenu. Ona jen krátce otevřela oči a řekla: " Bylo tu krásně, nechce se mi umřít, ale musí to bejt.
Pak se obrátila na rodiče a slabým hlasem pronesla do mrtvého ticha. Za všechnu lásku a péči vám děkuji. Držel jsem ji za ruku a ona hlasem,
který nepatřil ani té veselé dívce pronesla: " Nechce se mi od tebe, jediného v mým životě. Potom usnula a my jsme museli opustit její pokoj.
Matka se zhroutila a otec ji podpíral se slzami v očích. Byl jsem najednou sám a chtělo se mi umřít. Dávali nám malou naději, jen malou naději.
Zbytek noci jsem prochodil pod nemocničními okny. Nevěděl jsem zda ještě žije. Svítalo, nastal nový den a ve mně bylo jen malé mrazení.
Zemřela až k ránu na velké krvácení. Ještě jednou mi dovolili se na ni podívat, pak ji odvezly. Stál jsem tam na chodbě, z očí kanuly slzy jako hrách.
Nechtěl jsem tomu věřit, že už ji nikdy neobejmu. Celý měsíc jsem pak nikam nechodil. Kašlal jsem na školu, na všechno.
Od rána do večera jsem stál u jejího hrobu, a vyčítal jsem si, že jsem ji nechal jet samotnou s opilým řidičem.
Vždyť kdyby jela se mnou, nic by se jí nestalo. Opilý řidič havaroval a zmrzačil její život. Tak už rok chodím na hřbitov.
Nechci vidět lidi, ty jsi první s kým mluvím. Teď se, ale nezlob a nech si všechno pro sebe, prosím tě. Lidi jsou zlý a bezcitný.
Nikdy už nechci se žádnou chodit. Teď mě nech jít samotného, děkuji ti." Těmito slovy se mnou rozloučil a já cítila, že se propadám někam hluboko.
Šla jsem ze hřbitova a slzy mi tekly proudem. Lidi se po mě dívali a já bych byla nejraději opuštěná. Ještě několikrát jsem u něj byla, pak šel na vojnu.
Zůstali jsem Přáteli. Jezdili jsem spolu na výlety a nikdy nás nenapadlo, že bychom mohli spolu chodit. Tak plynul čas a Miki má teď ode mě každý den kopretiny.
Je to právě měsíc co se Miki zabil v autě. Snad schválně. Všichni mu říkali sebevrah. Ale já jediná vím, proč to udělal. Bylo to pro něj osvobození.
Teď leží vedle sebe a jsou stále spolu. Já vím, že nebyl mým přítelem nikdo jiný, než oni dva. Zbyla jsem sama.
Je horké léto, sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny, na které padají moje slzy. Povídám si s nimi, jsou tu se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.